Lavaredo Ultra Trail 120 km: Jedna noc, jeden den a 20 hodin nezapomenutelného běhu

Naše ambasadorka Vanda Nováková se výzev jen tak nezalekne. Tentokrát se postavila na start Lavaredo Ultra Trail – horského závodu dlouhého 120 kilometrů. Poprosili jsme ji, aby nám popsala nejen krásné výhledy a radost v cíli, ale i chvíle, kdy bylo potřeba zatnout zuby a udělat další krok. Tak pojďme běžet s Vandou alespoň prostřednictvím jejího vyprávění.

Loni jsem běžela 80 kilometrovou trasu a řekla si, že se ještě vrátím na nejdelší. A to se letos povedlo. Opět jsem měla možnost stát na startu a po 120 kilometrech, téměř 5 800 metrech nastoupaného převýšení a 20 hodinách a 17 minutách jsem proběhla cílovou branou v Cortině d'Ampezzo.

Od prvních kilometrů je jasné, že rozhodovat bude i hlava. Trasa vede po ikonických stezkách Dolomit, střídají se dlouhá stoupání, technické kamenité seběhy i rychlé lesní pasáže. Během jediného závodu zažijete celou noc s čelovkou, východ slunce pod Tre Cime a celý horký letní den. Příroda italských hor je tak jedinečná, technická, náročná, ale okouzlující.

Kraťasy držely přesně tam, kde měly, nikde netlačily, nevyhrnovaly se a ani po desítkách kilometrů jsem neměla žádné odřeniny. A myslím, že právě to je jejich největší přednost – během závodu o nich vůbec nevíte.

Start závodu je v 11 hodin večer. První větší krizi jsem měla nad ránem, kolem třetí, čtvrté ráno. To už vyhlížíte světlo a konečně sluníčko. Těšila jsem se na východ slunce nad Tre Cime. Tam jsem dorazila sice až po něm, kolem sedmé ráno, ale i tak to bylo neskutečné. Na dlouhé trase se obíhá celý masiv a musím říct, že to byl jeden z nejkrásnějších momentů závodu. Všude máte hory a člověku dojde, jaké má štěstí, že může takhle běhat po horách. Tohle jsou momenty pro které běhám. 

Se světlem ale začala poměrně rychle stoupat teplota. Nebylo sice takové horko, jaké panovalo tou dobou v Čechách, ale nad 30 stupňů jsme se taky dostali. A tak jsem se na první velké občerstvovačce v Cimabanche, kde jsem byla před desátou ráno, převlékla do tílka BJEŽ Margo Top. Na této stanici jsme měli uložený drop bag se vším, co budeme na druhou půlku závodu potřebovat. Převléknout se po celé noci je často velkým nakopnutím do dalších kilometrů. Po tolika hodinách běhu člověk ocení každý detail. Lehké tílko dobře odvádělo pot, rychle schlo a ani pod běžeckou vestou nikde nedřelo. 

Musím říct, že sedmdesát kilometrů mě bavilo a utíkalo, dalších třicet už jsem začala trpět, bylo velké horko a náročné úseky si vybraly svoji daň. A posledních dvacet kilometrů jsem kvůli přetíženému svalu na koleni střídavě nadávala a propadala zoufalství. Ale to k tomu všemu patří. Posledních deset kilometrů je navíc náročný a dlouhý seběh, který dokáže pěkně potrápit. Ale cíl už byl blízko a já věděla, že tohle velké dobrodružství je za mnou. 

Lavaredo Ultra Trail mi znovu připomněl, že ultra není jen o fyzické připravenosti. Je o trpělivosti, respektu k horám, správných rozhodnutích a důvěře ve vybavení, které si s sebou vezmete. Protože když vás čeká více než dvacet hodin na horských stezkách, chcete se soustředit jen na jediné – běžet dál a užívat si to jak jen to jde. A přesně takový závod jsem letos měla možnost zažít.

Cílová rovinka v Cortině d'Ampezzo je sama o sobě neskutečný zážitek. Celé městečko žije závodem a každý, kdo závod odběhne si tam připadá jako vítěz. Já doběhla do cíle po 20 hodinách a 17 minutách jako 11. žena ve své kategorii. A v první třetině celkového počtu závodníků. Letos byl rekordní počet těch, kteří závod nedokončili. Bylo to 31 % závodníků. To samo o sobě něco říká o náročnosti závodu. Za mě je to ale jeden z nejkrásnějších závodů, který rozhodně stojí za to mít na seznamu a zaběhnout si ho.